Kafe kolem páté.

Víte jak mají lidi často problém s tím, že je nic nebaví, nevědí, kam v životě směřovat a jak se tak říká - nemůžou se v ničem najít?

No já mám opačnej problém. Mě baví všechno a nacházím se všude. Ale problém výběru toho svýho oboru řeším taky. Denně. 

Dopadá to tak, že nepravidelně, avšak téměř denně tak kolem páté odpolední vařím kafe s tím, že si prostě sednu a že si prostě už něco vyberu. A šmitec. 

No pak začnu dumat nad tím, co mě baví nejvíc a co by mohlo mít aspoň nějaký uplatnění... 

Baví mě psát. Měla bych na tom zapracovat, věnovat se víc kvalitě článků na blog. Měla bych se přihlásit na žurnalistiku (a hlavně tam přetrvat a studium zdárně dokončit). Měla bych napsat nějaký ukázkový články a zaslat je alespoň do menších redakcí.

Baví mě kosmetika. Měla bych se přihlásit na vizážistický kurz. Když se budu věnovat výhradně tomu, snad se dokážu i prosadit. 

Baví mě móda. Teď jsem byla na Umprumu, podívat se. Ateliér módní tvorby a Janina má jiskřičky v očích. Je to znamení? Naučila bych se šít? Bavilo by mě to? Musim to zjistit, hned. Musím si pořídit šicí stroj. Měla bych. 

Baví mě fotit. Měla bych chodit fotit častěji. Všechno a všechny. Měla bych se to pořádně naučit. Jít na nějakej kurz a přečíst ty knihy o focení, který jsem si koupila.

Baví mě poslouchat džentlmenovy kecy o architektuře. Poslala mi ho snad do života nějaká vyšší síla, aby mě nasměrovala? Ale ne, tohle je jeho směr, ne můj. Ale nikdy by mě nenapadlo, že tenhle obor může bejt tak fascinující. Je. Ale neumím matiku. A co se logickýho myšlení týče, moc ráda říkám: "To je logický, ne..." 

A neměla bych to aspoň zkusit?

 ...

A v takový životní fázi teď jsem. Hledání. A jakožto novopečenej optimista věřím, že si už brzo najdu něco svýho. 

Právě jsem dopila svoje kafe kolem páté a utvrzuju sama sebe, že jestli něco chci (i když třeba nevím přesně co), musím vymazat ta "měla bych". 

Janiny hromada (fotek z DB2015)

,,Víš co, to nebudu dělat... Po Designblogu to bude dělat každej - článek s názvem DYZAJNBLOK dvatisícepatnáct a pod tím hromada fotek - t d d d d d d! Všecky články budou stejný a už to nikoho nebude zajímat... Nene, nafoťim spíš ňáký jiný random fotky víš co, to zužitkuju víc." 

Tak mám pro Vás hromadu fotek z DYZAJNBLOKU 2015 - z mého pohledu. 

,,T d d d d d d d!" 

 

Knižní trojka (I.)

 Jak jste se mohli dočíst v pět-a-dvaceti faktech o mně, po mnoha pár letech opět nacházím oblibu ve čtení knih. A chtěla bych se s Vámi o to, co čtu, podělit. Moje knižní minirecenze budou vždy obsahovat 3 knihy, které jsem četla naposledy a zkusím Vám bez spoileru vnutit můj názor na ně. 

A začínáme young adult literaturou, která mi dělala společnost na počátku letošních podzimních dnů. 

Ještě měnší poznámka k výběru knih. Na začátek svojí knihomolské kariéry jsem chtěla něco nenáročného a čtivého. Příběhy, které mi opět připomenou, jak příjemné je začíst se a vstoupit do jiné reality, ze které se Vám nechce a prostě nejdete a tak čtete a čtete a najednou koukáte že spíte a ráno máte na tváři obtisklý roh knihy. A nějak takhle jsem se toužila cítit. 

Eleanor&Park(a) jsem si koupila na základě pozitivní recenze knižní blogerky, ale bohužel se její jméno v mé paměti někam zatoulalo... 

Girl Online jsem koupila už když vyšlo anglické vydání (které jsem si chtěla také přečíst, ale.... no čtěte dál).

Ostrov Lhářů jsem si koupila na doporučení mojí oblíbené Nadiy (Janino prosimtě, zopakuj si skloňování, díky!).

Toť úvodní průpovídky, teď už k tématu: 

 ELEANOR & PARK od Rainbow Rowellové

 (,,Janino, chtěla by ses jmenovat Duha?"

,,No jasně! Lepší, než Jana.." )

Kniha je psaná střídavě očima chudé dívky Eleanor a asijského chlapce z dobrých poměrů Parka. Příběh nabírá obrátky poté, co si Eleanor k Parkovi přisedne ve školním autobuse. Jejich počáteční antipatie se postupem času mění v náklonost a ta brzy přeroste v lásku (Kdo to nečekal?:)). 

Příběh první lásky je hořce okořeněn (nejen) anonymním šikanátorem Eleanor, jehož anonymita není věčná a na konci knihy Vás pravděpodobně šokuje. 

Trochu jsem se při čtení vracela do svých mladších let a prožívala příběh s nimi. 

Nemám zatím moc s čím srovnávat, ale dle mého tahle kniha není plitká a předvídatelná romantika jako jich je všude spousta. Je to něžná první láska s lechtivými detaily a nečekaným závěrem. Je to průsečík cest dvou mladých lidí z odlišných poměrů.

Citát:

,,Už žádný taekwondo, " řekla máma. ,,Žádný rvačky."
,,Mindy..." řekla táta. ,,Popral se poprvé. Zastal se nějaký holky, kterou ostatní trápí."

,,Ona není nějaká holka, " zavrčel Park. Vlastní hlas mu bolestivě rozvibroval všechny kosti v lebce. ,,Je to moje holka." 

Aspoň v to doufal. 

,,Ta zrzka?" zeptala se babička. 

,,Eleanor," řekl. ,,Má jméno - Eleanor."

,,Žádný holky, " pronesla máma a založila si ruce na prsou. ,,Máš zaracha."

 (Rowelová, Rainbow; Eleanor&Park, nakladatelství Yoli, 2014, úryvek ze str. 140)

Takže doporučuji všemi sedmi z deseti. 

GIRL ONLINE od Zoe Sugg

 

Tohle bude (doufám) rychlorecenze, protože tuhle knihu jsem nedočetla. Zoellu já zbožňuju, sleduju skoro každé její video a jako člověku bych ji zřejmě neměla moc co vytknout. Ale její kniha je pro mě NUDA. 

Tohle přesně je ta plitká a předvídatelná romantika, kdy nemotorná popleta Penny potká charismatického hudebníka Noaha. V New Yorku, samozřejmě. Do toho má Penny nejlepšího kamaráda gaye, kterému se se vším svěřuje. Zároveň píše internetový deníček, který pro její údiv čte víc a víc lidí. 

Musela jsem se přemlouvat, abych dočetla kapitolu a ani nevím, jak to skončí, ale pokud je i konec předvídatelný jako tři čtvrtě knihy, které jsem četla, umím si konec domyslet. 

Bylo tam ale pár částí, které mě bavily, třeba když Penny fotila věci a lidi kolem nebo když...viz. citát. 

Citát:

Takže ponaučení z toho, co se stalo dnes večer:

Ponaučení č. 1: Když jdete na jeviště a vidí vás tři stovky lidí, vždycky se ujistěte, že máte zavázané tkaničky u bot.

Ponaučení č. 2: Rozvázané tkaničky představují smrtelné nebezpečí - když si na ně šlápnete, můžete spadnout na zem tak prudce, že se vám suně vyhrne přes zadek až na záda.

Ponaučení č. 3: Máte-li na sobě sukni, která je natolik krátká, že se vám vyhrne přes zadek až na záda, a vy si šlápnete na tkaničku na jevišti před třemi sty lidmi, dbejte na to, abyste na sobě měli co nejméně trapné spodní prádlo.

Ponaučení č. 4: Nikdy, naprosto za žádných okolností, nenoste pestrobarevné kalhotky s obrázky jednorožců.

Ponaučení č. 5: Nikdy, naprosto za žádných okolností, nenoste pestrobarevné kalhotky s obrázky jednorožců, které jsou tak staré, že jsou příšerně VYBLEDLÉ a NA KRAJÍCH VYTAHANÉ - a je úplně jedno, že jsou báječně pohodlné.

Ponaučení číslo 6: Jestli jste opravdu tak pitomí, že nosíte pestrobarevné kalhotky s obrázky jednorožců, které jsou tak staré, že jsou příšerně vybledlé a na krajích vytahané, a vy je v letu předvedete třem stovkám lidí, nesnažte se odplížit po čtyřech pryč. Opakuji: NELEZTE PO ČTYŘECH PRYČ z jeviště, aby všech těch tři sta lidí mělo vaše spodní prádlo stále na očích.

 (Sugg, Zoe; Girl Online; nakladatelství Jota, 2015 úryvek ze str. 85)

Doporučuji všemi pěti z deseti a spíš těm mladším. 

OSTROV LHÁŘŮ od E. Lockhartové

 

Tahle mě ze všech tří bavila nejvíc. Je to příběh čtyř mladých Lhářů (dvě sestřenice, jeden bratranec a jeden jejich kamarád) kteří tráví každé léto s rodinou na soukromém ostrově jejich dědečka. Kniha je psaná z pohledu Cadence, jedné z Lhářů, jedné z dědečkových vnuček. Klíčové léto, které je po celou knihu opředeno tajemstvím, je léto 15, kdy se stala Candence jakási nehoda, po které má silné migrény a ohledně nehody si nic nepamatuje a členové rodiny odmítají cokoliv říct. Zamiluje se do (nechte se překvapit) a tak i takhle kniha má romantickou nitku. Do příběhu jsou začleněny i matky Lhářů, které se neustále přou o rodinný majetek před dědečkem, což se mlaďochům nelíbí. 

V knize nechybí působivý popis jak fyzických tak psychických pocitů Cadence (Když jsem to četla, jakobych skutečně přesně věděla, jak se Cadence cítí.)

Končí to... No přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě lžete! 

Citát:

Toho června roku patnáct nám táta oznámil, že odchází, a dva dny nato byl pryč. Mámě řekl, že on Sinclair není a že už se nehodlá snažit se jím stát. Že se nehodlá nadále usmívat, lhát ani obývat s naší báječnou rodinou naše báječná rodinná sídla.

Nehodlá. nehodlá. Nebude.

Už měl domluvené stěhování. A pronajatý dům. Naložil poslední tašku na zadní sedadlo mercedesu (mamce zůstal jen saab) a nastartoval.

Potom vytáhl pistoli a střelil mě do prsou. Stála jsem na trávníku a upadla na zem. Rána se v místě průstřelu rozevřela a srdce se mi vykutálelo z hrudního koše do trávy mezi květiny. Z otevřené rány rytmicky tryskala krev, 

pak mi tekla i z očí, 

uší

a pusy. 

Měla slanou chuť prohry. Zářivě rudá hanba opuštěnosti se vsakovala do trávníku před domem, do dlaždic na chodníku, do schodů na zápraží. Moje srdce se plácalo mezi pivoňkami jako umírající pstruh.

Mamka vybuchla. Řekla, ať se vzpamatuju. 

A teď budeš normální, řekla. Teď, hned, okamžitě, řekla. 

Protože jsi normální. Umíš taková být. 

Nedělej scény, řekla. Dýchej a sedni si. 

(Lockhartová, Ostrov Lhářů, nakladatelství Host, 2015, úryvek ze str. 13)

Doporučuji všemi osmi (a půl) z deseti. 

Uf, bylo to nějaký dlouhý, nemyslíte? Je to můj první pokus o recenzování knih, tak budu ráda za každou zpětnou vazbu. 

 A přijímám tipy na další skvělé knihy (i když můj seznam už je nekonečně dlouhý...)!

Moje nejoblíbenější dny.

 Třikrát odložit zvonění budíku a dosnít ten paskvil, ve kterém mě po městě naháněla krvelačná modrá veverka. Pak se vzbudit šokem, že už za pár minut musím odejít do práce. Po cestě chroupat aspoň jabko a pak si nacpat pusu žvýkačkami, aby nikdo nepoznal, že jsem si při ranním shonu ani nestihla vyčistit zuby. 
Až v práci si všimnu, že mám každou ponožku jinou a modlím se, aby mě události dne nezavedly k někomu do bytu, abych si nemusela zouvat boty. 

Tak takováhle rána mě asi nikdy nečekají. Jako kterýkoli jiný den, i v pondělí ráno se při troše štěstí vzbudím sama od sebe v půl sedmé a bez trochy štěstí mžourám na svítící hodiny na troubě už před pátou a nevěřím, že ještě není pořádný ráno. 

Jako dnes. 

A tak jsem otevřela balkon a chvíli pozorovala brzkou ranní tmu a z plných plic nasávala chladný vzduch. Trochu mě zamrzelo, že začíná nový pracovní týden, kdy si často odporuje to, co chcete dělat s tím, co musíte dělat. A tak jsem uvařila horký kafe a aspoň na chvíli se zasnila nad fotkami z alba PODZIM 2015, které jsou focené převážně o víkendech.

Chci se o některé z nich s Vámi podělit a přinést Tobě i Tobě do pracovního týdne trochu víkendu a dobré nálady.

 V parku jsem jak malá holčička. Hledám kaštany, prohrabuju se listím a schovávám se za stromy.

 Je dost teplo abyste si mohli bobnout na zem, ale dost zima na vrstvení a podzimní botky.

 Detaily..

Objevování nových či vracení se do oblíbených kaváren já miluji. Tohle byla čokoládovna, kde prodávali čokoládu - skoro pudink. Koukněte na moje mini-video na Instagramu (jannina8).

     

 Ráda se procházím kolem Mánesa. 

Občas nečekaně objevím nějaký poklad.

 Ještěže o víkendu metro nejezdí tak často, jinak by tahle lehce deep fotka vůbec nevznikla.  

Kavárna Místo, kde je někdy o víkendu těžké najít místo. Ale (nejen) snídaně stojí za to! 

 Po pěti ovesných kaších ve všední dny je tohle příjemná změna.

Nemohla jsem se odtrhnout od mobilu vynadívat jak krásně se pražské parky vabarvují. 

 Tak nashle! A usmívejme se, v životě na negaci není čas.